O Škole

Pohled do historie školy

Od těch nejskromnějších začátků v r.1939, kdy byl Městský hudební ústav v Berouně založen, začínal s 18ti žáky a neměl svou budovu, uplynulo již 66 let.
Ústav mnohokrát změnil místo svého působiště. Ve dnech 12. a 13.3.1949 byl přestěhován do budovy bývalé židovské školy na Husově náměstí. Stojí za zmínku, že koncertu, který zde byl uspořádán 20.4.1949 ze skladeb žáků a učitelů, se zúčastnil i Mistr Václav Talich.
  V září r.1951 byl Městský hudební ústav přejmenován na hudební školu. Ve školním roce 1957/58 byl vyhlášen nový organizační statut, hudební školství bylo postaveno na pevný školský základ, který byl vystižen i v názvu - základní hudební škola.
  Ve školním r.1961/62 vznikají ze základních hudebních škol lidové školy umění. Po listopadu v r.1989 dochází opět k mnoha změnám.         Z lidušky se stala základní umělecká škola, plně respektující zásady uměleckého školství. Zároveň dochází k rekonstrukci budovy na Husově náměstí 77, kdy škola pracovala v náhradních prostorech na Wagnerově náměstí a později v Okružní ulici. V září r.1996 začalo vyučování opět v nově zrekonstruované budově na Husově náměstí 77, kde sídlí základní umělecká škola i dnes.

Touto školou prošlo za ta dlouhá léta obrovské množství žáků. V době, kdy škola působila nejen v Berouně, ale měla pobočky např.ve Zdicích, Loděnici a dalších místech okresu, byl stav často i 850 žáků ve čtyřech oborech - hudebním, výtvarném, tanečním a literárně dramatickém. Mnoho těchto žáků se stalo nadšenými amatéry, další se stali profesionály, aktivními muzikanty v orchestrech, divadlech, nebo učiteli hudby, z nichž někteří se vrátili zpět na naší školu jako pedagogové.

Václav Talich   (28. 5. 1883 – 16. 3. 1961)

“Umění nezná definitivně dosažených met. Umělecký růst je řadou omylů a hledáním, které je tak dlouhé jako život umělce.”
(Václav Talich, 1938)

Václav Talich začal svoji hudební dráhu jako talentovaný houslista. Nejprve v žákovském orchestru v Klatovech, později na Pražské konzervatoři (1897–1903), kde byl žákem proslulého Otakara Ševčíka, a nakonec působil jako koncertní mistr v Berlínské filharmonii. Právě tam přišel osudový zlom. Osobnost šéfdirigenta Arthura Nikische fascinovala jednadvacetiletého Talicha natolik, že se rozhodl být také dirigentem. Následovalo patnáct let putování a sbírání zkušeností. Necelý rok pobyl v Oděse (1905), ale zakrátko přesídlil do Tbilisi, kde dirigoval vůbec poprvé. Dva roky se pokoušel prosadit jako sbormistr a dirigent v Praze, ale pak působil v Lublani jako šéfdirigent Slovinské filharmonie (1908–12). Do začátku první světové války stihl ještě studovat v Lipsku u Maxe Regera a Arthura Nikische, strávit několik měsíců na studiích v Miláně a od roku 1912 vést operu v Plzni. V letech 1915–1918 příležitostně učil hru na housle, jako violista vystupoval se slavným Českým kvartetem, studoval partitury a ve volných chvílích se vzdělával například čtením antických klasiků v řečtině a latině.
Cestu do České filharmonie mu otevřela Sukova symfonická skladba Zrání, jejíž premiéru dirigoval dva dny po vzniku samostatného Československa 30. října 1918. O necelý rok později se stal šéfdirigentem orchestru a zůstal jím – s malou přestávku na počátku 30. let – až do roku 1941. Talichova vize budoucí České filharmonie se opírala o tři základní pilíře: povznést uměleckou úroveň, zlepšit hospodářskou situaci a vybudovat pevný základní repertoár. Během několika let se mu opravdu podařilo vytvořit z provinčního orchestru vynikající hudební těleso, které obdivovali kritikové doma i v zahraničí. Shodně psali o krásném, sytém zvuku a mimořádném nasazení smyčců, o zvukové ušlechtilosti, měkkosti a lesku dechových nástrojů a ukázněné výraznosti bicích. O Talichovi psali jako o dirigentovi, který si “přináší do prvé zkoušky ideu díla, vrhá se na orchestr nespoutaným elánem a po vytrvalých, systematických zkouškách dovede těleso až k ní.” Talichovu činnost v České filharmonii doplňovala během 20. a 30. let intenzivní spolupráce s orchestry v Británii, Francii, Německu, Švédsku nebo v tehdejším Sovětském svazu, nabídky přicházely i z USA a Austrálie.
Na podzim 1935 byl Talich jmenován správcem opery pražského Národního divadla. Jedním z jeho hlavních cílů bylo vtělit do kmenového repertoáru díla Leoše Janáčka. I když v době nacistické okupace (1939–1945) nesmlouvavě a statečně hájil českou hudební kulturu, a to nejen v Národním divadle, byl po osvobození Československa v květnu 1945 obviněn z kolaborace, zatčen a několik týdnů vězněn. Nesmyslná obvinění byla zanedlouho vyvrácena, ale Talich přesto nesměl až do podzimu 1946 veřejně vystupovat – se studenty pražské konzervatoře v té době tedy zakládá vynikající Český komorní orchestr. Po komunistickém převratu v únoru 1948 mladí hráči raději dobrovolně ukončili činnost tělesa, než aby se pod politickým tlakem vzdali Talichova uměleckého vedení. “Se zánikem Českého komorního orchestru otřásla se ve mně víra, že poctivá a nezištná práce je hodnota nezničitelná, víra, která byla páteří dosavadního mého života a k níž jsem se snažil převychovat vždy všecky své spolupracovníky. Vědomí marnosti rostlo a mohutnělo,” psal tehdy Talich. Následujících šest let mělo jeho slova potvrdit. V Čechách nesměl veřejně vystupovat, pracoval tedy v Bratislavě se Slovenskou filharmonií (1949–1952), krátce s pražskými rozhlasovými tělesy (1953), příležitostně nahrával s Českou filharmonií. S ní se také v březnu 1954 mohl vrátit na několika jedinečných koncertech před pražské publikum, ale léta nejistoty a komunistické perzekuce nezůstala bez následků. V listopadu 1954 Talich Českou filharmonii naposledy dirigoval na veřejném koncertě, v roce 1955 s ní natočil televizní záznam Slovanských tanců. Posledních několik let strávil v rodinné vile v Berouně nedaleko Prahy. Velký životní příběh se uzavřel krátce před příchodem jara 1961.

Základní umělecké školy - cesta k umění
jsou v dnešním systému škol v České republice školami, které souběžně se základními školami vzdělávají žáky s jistou mírou talentu a schopností v uměleckých oborech tedy v oboru hudebním, výtvarném, tanečním a literárně dramatickém.
Jsou zároveň považovány za první stupeň uměleckého vzdělávání v rámci celostátní školské soustavy ČR. Proto mají za úkol kromě mnoha jiných estetických humanitních úkolů také odborně připravovat výjimečně talentované žáky k dalšímu specializovanému studiu na 2. a 3. stupni tohoto uměleckého vzdělávání - na konzervatořích a vysokých školách uměleckého směru.
Jsou školami výběrovými, kdy žáci jsou na základě svého talentu vzděláváni ve vybraných oborech podle osnov daných MŠMT ČR. Jejich absolvování předpokládá zvládnutí tohoto učiva. Žák tak získává na ZUŠ schopnost vlastního hudebního projevu hrou na hudební nástroj či zpěvem, nebo vlastního výtvarného, tanečního a literárně dramatického projevu. Výuka je v součinnosti s výukou na ZŠ a široce rozšiřuje schopnosti dítěte ve všech humanitních oborech.
Výuka probíhá na ZUŠ v odpoledních hodinách, podle časových možností žáků. Hodiny výuky na hudební nástroj jsou individuální, pedagog pracuje v lekci s jedním, maximálně  se dvěma žáky. Ostatní předměty jsou vyučovány kolektivně. Studium je rozděleno na dva cykly, oba jsou zakončeny absolutoriem - písemným a státem garantovaným dokladem. První cyklus je určen pro žáky od 7 let. Pro děti mladší je určena "přípravná hudební, výtvarná nebo taneční výchova". Druhý cyklus je určen pro žáky od 14 let, kteří absolvovali první, tedy 7 letý cyklus. Výuka ve druhém cyklu trvá 4 roky. Na závěr každého ročníku získávají žáci písemná vysvědčení.
Žákům se tak otevírají životní hodnoty, které nejenom obohatí jejich život a poznání, ale zároveň jim otevírají cestu k dalšímu vzdělávání v oborech s tímto zaměřením na středních či vysokých školách. Tím ZUŠ umožňuje snazší výběr jejich budoucího povolání.
Absolutorium této školy je neodmyslitelnou součástí nezbytných doporučujících faktorů pro přijetí na velké množství dalších škol s humanitním zaměřením - školy pedagogické, konzervatoře, školy se zaměřením na výtvarný obor, i architekturu, ale i školy technického zaměření, například na zvukovou režii atd. Studium hudebního nástroje je dnes dokonce jedním ze zjišťovaných doporučujících faktorů při různých konkurzech na místa manažerů a podobně. Studium hudebního nástroje totiž dává jistou záruku pracovní přesnosti, systematičnosti, vytrvalosti a kázně.
Nejdůležitější však je, že studiem na ZUŠ získá její absolvent aktivní vztah ke všemu krásnému, k hodnotám, které jeho život obohatí, ať už společným muzicírováním v různých orchestrech, kapelách, nebo třeba u táboráku, ale i vnitřní vnímání krás a jejich zachycení třeba v podobě obrazu nebo sochy.
Svým charakterem , aprobovanými pedagogy, odbornou náplní, zařazením do celostátního školského systému ČR a v neposlední řadě i svými výsledky jsou tyto školy unikátem, který dnes obdivují a zároveň napodobují a zakládají v mnoha vyspělých zemích světa.