ZÁKLADNÍ UMĚLECKÁ ŠKOLAVáclava Talicha Beroun

Václav Talich

Václav Talich (28. 5. 1883 – 16. 3. 1961)

“Umění nezná definitivně dosažených met. Umělecký růst je řadou omylů a hledáním, které je tak dlouhé jako život umělce.”
(Václav Talich, 1938)

Václav Talich

Václav Talich začal svoji hudební dráhu jako talentovaný houslista. Nejprve v žákovském orchestru v Klatovech, později na Pražské konzervatoři (1897–1903), kde byl žákem proslulého Otakara Ševčíka, a nakonec působil jako koncertní mistr v Berlínské filharmonii. Právě tam přišel osudový zlom. Osobnost šéfdirigenta Arthura Nikische fascinovala jednadvacetiletého Talicha natolik, že se rozhodl být také dirigentem. Následovalo patnáct let putování a sbírání zkušeností. Necelý rok pobyl v Oděse (1905), ale zakrátko přesídlil do Tbilisi, kde dirigoval vůbec poprvé. Dva roky se pokoušel prosadit jako sbormistr a dirigent v Praze, ale pak působil v Lublani jako šéfdirigent Slovinské filharmonie (1908–12). Do začátku první světové války stihl ještě studovat v Lipsku u Maxe Regera a Arthura Nikische, strávit několik měsíců na studiích v Miláně a od roku 1912 vést operu v Plzni. V letech 1915–1918 příležitostně učil hru na housle, jako violista vystupoval se slavným Českým kvartetem, studoval partitury a ve volných chvílích se vzdělával například čtením antických klasiků v řečtině a latině.

Cestu do České filharmonie mu otevřela Sukova symfonická skladba Zrání, jejíž premiéru dirigoval dva dny po vzniku samostatného Československa 30. října 1918. O necelý rok později se stal šéfdirigentem orchestru a zůstal jím – s malou přestávku na počátku 30. let – až do roku 1941. Talichova vize budoucí České filharmonie se opírala o tři základní pilíře: povznést uměleckou úroveň, zlepšit hospodářskou situaci a vybudovat pevný základní repertoár. Během několika let se mu opravdu podařilo vytvořit z provinčního orchestru vynikající hudební těleso, které obdivovali kritikové doma i v zahraničí. Shodně psali o krásném, sytém zvuku a mimořádném nasazení smyčců, o zvukové ušlechtilosti, měkkosti a lesku dechových nástrojů a ukázněné výraznosti bicích. O Talichovi psali jako o dirigentovi, který si “přináší do prvé zkoušky ideu díla, vrhá se na orchestr nespoutaným elánem a po vytrvalých, systematických zkouškách dovede těleso až k ní.” Talichovu činnost v České filharmonii doplňovala během 20. a 30. let intenzivní spolupráce s orchestry v Británii, Francii, Německu, Švédsku nebo v tehdejším Sovětském svazu, nabídky přicházely i z USA a Austrálie.

Na podzim 1935 byl Talich jmenován správcem opery pražského Národního divadla. Jedním z jeho hlavních cílů bylo vtělit do kmenového repertoáru díla Leoše Janáčka. I když v době nacistické okupace (1939–1945) nesmlouvavě a statečně hájil českou hudební kulturu, a to nejen v Národním divadle, byl po osvobození Československa v květnu 1945 obviněn z kolaborace, zatčen a několik týdnů vězněn. Nesmyslná obvinění byla zanedlouho vyvrácena, ale Talich přesto nesměl až do podzimu 1946 veřejně vystupovat – se studenty pražské konzervatoře v té době tedy zakládá vynikající Český komorní orchestr. Po komunistickém převratu v únoru 1948 mladí hráči raději dobrovolně ukončili činnost tělesa, než aby se pod politickým tlakem vzdali Talichova uměleckého vedení. “Se zánikem Českého komorního orchestru otřásla se ve mně víra, že poctivá a nezištná práce je hodnota nezničitelná, víra, která byla páteří dosavadního mého života a k níž jsem se snažil převychovat vždy všecky své spolupracovníky. Vědomí marnosti rostlo a mohutnělo,” psal tehdy Talich. Následujících šest let mělo jeho slova potvrdit. V Čechách nesměl veřejně vystupovat, pracoval tedy v Bratislavě se Slovenskou filharmonií (1949–1952), krátce s pražskými rozhlasovými tělesy (1953), příležitostně nahrával s Českou filharmonií. S ní se také v březnu 1954 mohl vrátit na několika jedinečných koncertech před pražské publikum, ale léta nejistoty a komunistické perzekuce nezůstala bez následků. V listopadu 1954 Talich Českou filharmonii naposledy dirigoval na veřejném koncertě, v roce 1955 s ní natočil televizní záznam Slovanských tanců. Posledních několik let strávil v rodinné vile v Berouně nedaleko Prahy. Velký životní příběh se uzavřel krátce před příchodem jara 1961.

Talichova vila